Radka Dudová - výzkum pro Aperio, o.p.s.
Výzkum zkušeností sólo matek z období první vlny pandemie COVID-19 a souvisejících protipandemických opatření na jaře 2020 byl určitou sondou do dopadů pandemie na tuto specifickou skupinu. Hloubkové rozhovory se sólo matkami ukázaly, že zvládání krizové situace spojené s pandemií COVID-19 na jaře 2020 se u sólo matek značně lišilo podle jejich pracovní situace. Pokud byly zaměstnané na standardní pracovní smlouvu, měly nárok na čerpání ošetřovného. I tak pocítily negativní ekonomické dopady, zejména kvůli tomu, že podmínky ošetřovného provázela zpočátku nejistota, a proto, že jeho výplata byla značně opožděná. Musely tedy počítat s minimálně měsíčním výpadkem příjmu. Vzhledem k malým finančním rezervám byly odkázané na pomoc nejbližších; půjčovaly od rodiny či známých, aby tuto dobu překlenuly. Čerpání ošetřovného mohlo vést k ohrožení jejich pracovního místa, a mnohé si nebyly jisté, jestli s nimi bude po ukončení opatření zaměstnavatel ještě počítat. Po nástupu do práce v červnu na ně čekaly prázdniny, kdy byly školy a školky opět uzavřeny a zároveň se v práci od nich očekával po dlouhé nepřítomnosti vyšší výkon.
Část zaměstnaných sólo matek pokračovala v práci formou home-office. Byly to zejména ty, které pracovaly na vyšších a kvalifikovanějších pozicích, a které dosahovaly vyšších příjmů, takže ošetřovné (zejména v původním nastavení) by pro ně představovalo citelnou finanční ztrátu. Při práci z domova musely zároveň zvládat vzdělávání a péči o děti, což kladlo velké nároky jak na jejich čas, tak na prostorové a materiální vybavení. Práci z domova sice nejprve vnímaly jako benefit, který jim umožnil zachovat si příjem i pracovní místo, později ale vycházela najevo i její negativa a náročnost v kom-binaci s péčí o děti. Některé zpětně litovaly, že raději nevolily ošetřovné. Nucený přechod organizací a pracovních míst na práci z domova hodnotily komunikační partnerky jako pozitivní impulz, který by mohl pomoci vyšší flexibilitě práce, která by jim usnadnila kombinaci práce a péče o děti v budoucnu. Firmy a úřady se naučily využívat technologické prostředky a zjistily, že to může fungovat. Přesto některé rigidnější organizace přecházely zpět do běžného režimu hned, jakmile to bylo možné.
Část komunikačních partnerek pracovala v prekérním režimu práce – na dohody, bez smlouvy nebo na vedlejší samostatně výdělečnou činnost. Ty mohou být obecně vnímány jako nejvíce ohrožené. V našem vzorku řada z žen zaměstnaných na dohody pokračovala v práci, jelikož provoz jejich zaměstnavatelů se nezastavil. Mohly tak být více než ostatní vystavené riziku onemocnění COVID-19. Ženy, které si ke své práci „přivydělávaly“ dalšími pracemi, např. fotografováním nebo úklidem, ztratily možnost těchto přivýdělků, což poznamenalo jejich již tak napjatý rozpočet a odkázalo je také na pomoc rodiny či známých.
Většina pracujících komunikačních partnerek se snažila vyjít vstříc svému zaměstnavateli – pracovat z domova, pokud jí to umožnil, pracovat naplno o prázdninách, či nastoupit do práce hned, jak to bylo po otevření škol možné. Fungovala zde tzv. „psychologická smlouva“, která přesahovala obsah reálné pracovní smlouvy a pramenila z pocitu odpovědnosti, loajality, a zároveň vděčnosti za vstřícnost zaměstnavatele. Snažily se neohrozit fungování firmy či organizace. Zároveň si uvědomovaly, že (příliš dlouhá) nepřítomnost kvůli péči o děti, ať už se jednalo o čerpání OČR nebo o setrvání v práci z domova po částečném otevření škol, by znamenala ohrožení vlastní pracovní pozice.Ženy, které v době nouzového stavu hledaly novou práci, zaznamenaly zúžení možných pracovních příležitostí. Nábor nových pracovníků se zastavil a přerušila se výběrová řízení. Navíc vzhledem k uzavření škol a péči o děti neměly na hledání práce kapacitu a zpravidla jej odložily na září.O prvních dnech a týdnech po uzavření škol hovořily jako o období plném nejistoty a strachu. Po tomto prvním období se jim ale většinou spolu s dětmi podařilo najít novou rovnováhu, kdy zvládaly péči a distanční výuku, případě i práci, a přestaly se tolik obávat budoucnosti. Zpětně proto hodnotily proběhlé období i pozitivně – jako příležitost poznat své děti a trávit s nimi více času. Nejpozitivněji přitom situaci hodnotily ty ženy, které „neměly co ztratit“ – ženy nezaměstnané nebo „podzaměstnané“ (pracující na malé úvazky za nízké mzdy). Díky sociálním dávkám se jejich příjmy nesnížily. Uzavření škol jim přineslo možnost být s dětmi, navíc mohlo znamenat nižší náklady. Možné dlouhodobé dopady ekonomické krize v důsledku pandemie si nepřipouštěly. Je otázka, jak se bude vyvíjet situace komunikačních partnerek při dalším pokračování pandemie.
Celý text zde: https://drive.google.com/file/d/1J28k3W8Bc_3HzMQ7seX92m9ReoVeW4qf/view